Pes vidí kočku jako tvora falešného, prolhaného a nevypočitatelného. Tedy většina psů. Není proto divu, že se téměř každý pes vztekle vrhá za kočkou, která mu přeběhne přes cestu.
Náš Kulíšek, když byl ještě zdravý, hrozně rád prohnal každou kočku, pokud byla v pohybu. Když při návštěvě u sousedů objevil kočku, která klidně odpočívala na gauči, jen ji bedlivě pozoroval a případně do ní dloubal čumáčkem. Naopak Sandy nebylo radno ke kočkám pouštět vůbec, vyznávala totiž filosofii „mrtvá kočka – dobrá kočka“. Holky jsou v tomhle trochu po ní. Zatím k žádné kolizi s našimi kočkami nedošlo, ale holky využijí každé možnosti, kdy je můžou aspoň pořádně prohnat.
Kočka vidí psa jako hlupáka, který má dlouhé vedení, je pořád navztekaný a bohužel často příliš silný. Je lépe se mu vyhnout. Proto končí většina setkání těchto dvou nejčastějších průvodců člověka neradostně. Vyžaduje to autoritu člověka a hodně lásky, aby se z těchto úhlavních nepřátel mohli stát přátelé.
Ve volné přírodě si jdou kočkovité a psovité šelmy z cesty. Žádný netvoří kořist toho druhého, technika i doba lovu jsou zásadně odlišné. Při náhodných setkáních se oba vyhýbají jakékoliv přímé konfrontaci. U zvířat, která žijí s člověkem, to však možné není. Musejí spolu komunikovat. Ale jak, když oba mluví jinou řečí ?
Často dochází k nedorozumění. Pes, který zvedá tlapu, signalizuje „chci být tvým přítelem“. Člověk na takové gesto většinou reaguje pochvalně. Ne však kočka. Ta chápe pozvednutí tlapy jako jednoznačnou výhružku, protože mezi kočkami se tím rozumí poslední varování před seknutím drápy.
Výrazný je i rozdíl v chápání polohy na hřbetě. Pes se vzdává tím, že vystavuje své břicho a hrdlo. Chová se tak při střetu se psem, který je výše ve psí hierarchii, a dává mu tím najevo, že mu rozhodně nehodlá konkurovat. Dále se tak pes chová k člověku, když mu chce projevit svoji bezmeznou důvěru a lásku. Kočka se naopak převalí na hřbet, aby mohla využít všech svých zbraní – šestnáct ostrých drápů a případně své ostré zoubky.
Přátelské psí vrtění ocasem je taktéž kočkou chápáno špatně, protože kočka tímto způsobem dává najevo svou nelibost a varuje tak případného otravu, aby se od ní držel dál.
Pes na oplátku nerozumí přátelským signálům, které vysílá kočka. Mezi psy například platí upřený pohled za velmi nezdvořilý. Kočky naopak kontakt očima vyhledávají, protože teprve pak dávají mrkáním najevo, že nemají zlé úmysly.
V kočičím světě platí strmě vztyčený ocas za nabídku míru, v psí říši naopak znamená hrozbu a napětí.
Každý dialog tedy nutně přejde v hádku a utvrdí se tak zkušenost, že „kočky jsou falešné mrchy“ a „psi jsou hloupí a zlí“.
I takové nerovné páry žijí však velmi často ve společné domácnosti, navzdory všem rozdílům. Oba totiž spojuje potřeba blízkosti člověka, potřeba domova a náklonnosti. Kvůli tomu jsou ochotni se přizpůsobit a naučí se dokonce i cizí řeč.