Velké setkání
Dopadlo to dobře, nakonec jsme o návštěvu Arhese nepřišly. Panička všechno rychle domluvila, abychom se viděli ještě před tím, než bude mít Sunny “kritické dny”. Tak dneska Arhes přijel s páníčkem a paničkou. To byl den!
Všichni byli plni očekávání, jak se snese Hector s Arhesem. O nás, holky, se nikdo nebál, my máme výhodu, že nám je opovážlivé spoléhání na galantnost pánů dovolena. Tak jsme vyhlížely u branky návštěvu. Kolem oběda se objevili, Arhes vyskočil z auta a hned k nám, vesele se s námi vítal. Jakmile vběhnul do zahrádky, začaly jsme náš uvítací vřískací rituál, aby nebyl nikdo na pochybách, s kým má tu čest. Pak vypustili ven i Hectora. No, nebylo to až tak vřelé, občas bylo slyšet zavrčení a sem tam některý z nich naježil hřbet. Oba měli totiž pocit, že je zahrádka jejich, a ani jeden nehodlal ustoupit.
Po chvíli to už ale vypadalo klidněji, tak jsme si směli hrát všichni čtyři. Páníčkové se zatím najedli, pak klábosili a taky nás vzali na procházku do lesa, abychom měli po obědě pohyb. Byli jsme pěkná psí smečka. Paní, která kolem nás v lese projížděla na kole, valila oči, že až málem z toho kola spadla. Ale užili jsme si to hezky, honili jsme se, lezli do houštin a do rigolů u cesty. Jednou se nám panička v lese schovala a my jí musely hledat. Ale nijak extra nám to nešlo, mnohem víc nás zajímaly buřtíky, co rozdávala teta!
Odpoledne si zase dospěláci povídali a děti někam odběhly za jinými dětmi (to už tak u lidí chodí, jdou to velmi společenská zvířata, rádi se sdružují, a úplně nejradši se sdružují do skupin podle věku, no opravdu, je to tak). Naše panička byla zrovna doma a klábosila se svým bratrem, když najednou slyšeli, že se venku cosi děje. Vyřítili se na zahrádku, aby se jim naskytl pohled takřka apokalyptický. Arhes i Hector na sebe zuřivě vrčeli a navzájem se ohryzovali, Hectorův páníček se zrovna válel na zemi, Hectorova panička se neohroženě vrhala mezi Hectora a Arhese, no celé to působilo jako takové podivné klubko hadů. Lidé se celkem bez úspěchu snažili Arhese i Hectora tahat za obojky či postroje, ale to víte, když se pár desítek kilo živé váhy svalů rozhodne, že se bude prát, je to rozhodnutí poměrně pevné. A když jsou to navíc takové paličaté dominantní povahy, jako ti dva, ani nemá cenu jim to rozmlouvat. Ale protože lidé jsou ještě o něco málo paličatější, a navíc veterinář je v našich krajích velmi drahý, zvítězil nakonec duch člověčí nad hmotou psí a dílo bylo dokonáno. Vrčícího a oslintaného Hectora zavřeli domů, na Arhese se vrhnul jeho páneček, aby mu osvětlil, že na návštěvě se přeci jenom kousat nemá, a taky aby upevnil své chabé postavení vůdce smečky. Hector byl prozkoumán a shledán bez zranění, na Arhesovi byla nalezena malá, ale docela hluboká ranka nad pravým okem. Asi tam Hector zaťal svůj zoubek. Ranka byla vydesinfikována přípravkem, co má panička na nás, a docela rychle se začala uzavírat. Arhesovi to navíc asi vůbec nevadilo, pořád se díval vesele a lišácky, asi tušil, že kdyby mu to byli lidé nepřekazili, byl by to Hectorovi vrátil i s úroky.
My jsme se pak Arhese ptaly, co to propána dělal, a on nám vysvětlil, že Hector se nebezpečně lísal k jeho paničce. No a uznejte, to se prostě nedělá. Jakpak má jeden vědět, jestli paničce neublíží. Prevence je potřeba a výchova nikdy nikomu neuškodila, soudí Arhes. Teď má ránu z boje, panička si ho hledí a on je na to velice pyšný. Osobní strážce, který vlastním tělem bránil milovanou bytost. Chlapi jsou prostě divná stvoření. Ještěže jsme holčičky a můžeme si Arhese ohryzovat, jak chceme, nám on neublíží, od nás se nechá třeba i zadupat do země.
Večer jsme tedy měly venku jenom Arhese, a ten byl po chvíli z našeho štěkání tak zmožený, že si dobrovolně lehl na záda a prosebným pohledem nám říkal, že se vzdává, ať už ho necháme. Zvítezily jsme, jako obvykle!!! Kdepak, ženská je prostě ženská!