Ovládání přes palec
Lidi jsou divná stvoření. Těžko se s nimi domluvíte. Trochu se sice učí naší řeč, ale je to bída s nouzí. Tak jsme se rozhodly, že si najdeme svůj způsob, jak lidem říct, co potřebujeme.
Začala s tím Cheynee. Tuhle v noci šla paničku budit. Jenže jak? Jak jí říct “vstávej, já musím, já už ale fakt musím!” Postávala u postele, ale nic, panička spala. A Cheynee už ale opravdu musela. Doběhla ke dveřím do předsíně, ale byly zavřené, dokonce zamčené, a tak se to stalo …
Cheynee se sice ulevilo, její dušičce ale vůbec ne. Co teď? Musí se to uklidit. Paničko, vstávej … a začala jí olizovat palec u nohy, co měla panička vystrčený z pod peřiny. A ejhle, fungovalo to! Panička vstala, belhala se, že výtržnici pustí ven, ale přišla na to, že už ani nemusí. Tak si za tichého nadávání udělala noční intermezzo s hadrem a kýblem a zase šla spát.
My jsme ale přišly na to, že tohle je přesně to, čemu panička rozumí. No to mohla říct hned, že olíznutí palce znamená “vstávej, musím kakat!”.
Dneska v noci jsem to s úspěchem použila i já, Sunny. Jak jsem cítila, že je zle, rychle k paničce, najít palec, tak – a vstávej! Miluju Pavlovův reflex. Nevěřili byste, jak rychle panička z postele vyskočila a jak rychle mě pustila ven, jen při té představě, že bude zase uklízet. Je to paráda, tohle máme zmáknuté. Panička sice hudrala něco o tom, proč si to nevyřídíme všechno večer, aby se pak v noci mohlo spát, ale my máme novou dovednost. Ovládání přes palec!