Psí pelíšek

Zdá se nám, že s příchodem nového roku to jde s lidmi od desíti k pěti. Před chvílí jsme s paničkou shlédly televizní dokument o psech. Panička se naň těšila, že se o nás dozví něco nového a zkvalitní tak náš vzájemný vztah.
Abychom jí vyhověly, posadily jsme se taky způsobně na kanape, abychom se dokumentem poučily.
Kulíšek nechtěl, ale panička ho ulovila do náruče, tak se dívat musel.

Celé to začalo velmi překvapivým konstatováním, že pes cítí bolest, že slyší, vidí a, považte, dokonce i štěká. Nějaký snad americký vědec tam předváděl zoufalý experiment, kde srovnával chování vlka, psa a dvouletého dítěte. Vlk na lidská gesta nereagoval, zato pes a dítě reagovali velmi podobně. Z toho vědci usoudili, že pes je člověku podobnější a bude mít tedy i nějaké geny, které ho k chápání lidských gest přímo předurčují.

Jiný, pro změnu japonský vědec, vyvinul překladač psího štěkání. To je vynález! Pes dostane na krk takovou krabičku, další krabičku má majitel v ruce, a jak pes štěkne, majitel se podívá a hned vidí, co mu jeho psí kamarád říká. Už víme, co paničce koupíme k narozeninám. Překladač. To se nám uleví … a panička se navíc naučí japonsky. Kolik řečí umíš, tolikrát jsi psem.
Japonci se taky učí se svými psy komunikovat tak, že se sami za psy převlékají a učí se tak té správné gestikulaci. Nad tím už tuhne úsměv ve tváři.

Kulíšek se začal mlít a vyžadoval večeři.

Pak jsme se dozvěděli, že psi jsou zvířata veskrze užitečná, protože člověka milují a člověk miluje je. Pes je tak pomocníkem člověka ať už jako pes vodicí, nebo třeba pejsek, který pomáhá dětem s problémy chování. Dokonce je schopen rozeznávat předměty a naučit se, jak se jmenují. Věřili byste tomu? Můžou být psi vůbec tak šikovní? Osobně o tom pochybuji. Cheynee moc dobře ví, že já jsem od Ježíška dostala sloníka a ona prasátko. Ale neustále mi sloníka krade a snaží se naň pískat, protože ví, jak mi to leze na nervy!
Dál jsme se dozvěděli o tom, že my psi máme prý vyvinutý čich. Byl to vtip, nebo Američani opravdu objevili Ameriku? Někteří psi čichem dokážou jen z dechu člověka diagnostikovat rakovinu.
Jo, taky prý cítíme magnetické pole a můžeme tak předvídat zemětřesení.

Kulíšek se při zmínce o zemětřesení začal hrozně třást. Vzteky, že ještě pořád nedostal svoje granule. Panička se ho jala hladit a utěšovat. Ten překladač musíme pořídit co nejdřív, asi nebudeme čekat ani do narozenin.

Autoři dokumentu však usoudili, že to na úvod o užitečnosti psa stačí, a po zbytek večera nás zásobili informacemi o tom, jak se k nám, psům, chovají oni, lidé. Tak například stavějí pro psy speciální restaurace, hotely, šijou jim oblečení na míru a pořádají psí módní přehlídky, někde dokonce berou psy do kostela a nechávají jim požehnat. Pejsci dostávají drahé krmení a značkové sušenky, a to za svého života a dokonce i po smrti, jako dárek na hrob.

Kulíšek se mlel víc a víc a začal poštěkávat. Panička ho usadila tím, že značkové sušenky budou až za chvíli a ať je rád, že mu je nemusí nosit na hrob. Není nad vřelý vztah člověka a psa.

Tato šílená psasimilace pronikla i do umění. Jeden pomatený malíř tak obrazy lidí přemalovává a lidem maluje psí hlavy. Jestli se inspiroval u egypstké Sfingy dokument neuváděl. Ale kdybyste viděli ty příšerky, co mu z toho vznikly … chudáci psi. Žádný pes si nezaslouží, aby byla jeho hlava nasazena člověku. Ať si lidi pěkně nosí svoje vlastní.
A to už ani nemáme sílu popisovat psí mumifikace, sarkofágy a podobné hrůzy.

Kulíškovi došla trpělivost a vehementně se dožadoval svojí večeře a dávky léků. Usoudil, že tady už nepomůže nic, než dávka jeho sedativ, nejlépe dvojnásobná. Panička byla zásadně proti, řkouc, že feťáka z něj dělat nebude a tu chvilku že už snad počká, teď že je to napínavé.

Pokud si už teď myslíte, že jsou lidi magoři, myslíte si to, samozřejmě, správně, ale to nejhorší mělo teprve přijít. Poslední část dokumentu byla věnována psímu robotovi jménem Aibo. A to byl mazec. Japonští vedci vymysleli pejska, který běhá, štěká, tulí se, spí, tancuje, závodí, oslavuje narozeniny … prostě dělá skoro to, co normální pes, ale je to robot. Kus železa. A hádejte, co na konci vyzdvihli jako jeho největší přednost? To, co jsme si my od začátku myslely, že mu musí chybět. Vztah s člověkem!!! Tak oni nás, psy z masa, kostí, chlupů a já už nevím čeho, psy s mokrým čumákem, který dokáže rozptýlit všechny chmury naší paničky, se srdcem plným lásky, oddanosti a psí věrnosti, psy, kteří vycítí, co se s paničkou děje a vždycky umějí správně reagovat, psy, kteří ráno skočí paničce do postele a láskyplně jí budí … nás vyměnili za kus železa, pár šroubků a plošných spojů … a tímto optimistickým konstatováním dokument ukončili.

Kupujou si psí roboty za veliké peníze, aby se o ně starali stejně, jako o nás, a přitom psí útulky jsou přeplněné … a říkají si páni tvorstva, vrchol inteligence, špička potravního řetězce …

Panička pustila Kulíška na zem a šla mu dát jeho značkové granule. Kulda se tím upokojil a všechny ty bláboly pustil okamžitě z hlavy. Ne proto, že by si pes nebyl schopen něco pamatovat, jak se domnívají američtí i japonští vědci, ale prostě proto, že mu to za to nestálo.

V tom dokumentu chyběla ještě zmínka o tom, že třeba v Koreji se psi normálně jedí a umírají v krutých podmínkách. A možná nejen tam. Jenže to se asi americkým a japonským vědcům nehodilo do krámu. Potřebovali vykreslit idylickou stránku vztahu psa a člověka. Nebo přesněji spíš Člověka a psa …

Panička byla dokumentem znechucená, protože po odborné stránce byl cílen pro maximálně tak pětileté mírně retardované dítě, a to ještě vyrůstající v úplné izolaci od jakýchkoli jiných živých tvorů včetně lidí. 
My jsme z toho ještě teď vyděšené. Asi neznáme lidi tak, jak jsme si myslely. Genetická výbava nám velí je milovat, zdravý rozum zase vzít nohy na ramena a utíkat, co nám síly stačí. Babo raď. Příroda asi nepočítala s tím, jak rychle člověk zcvokne …

Lidi, my nepotřebujeme, abyste nám kupovali drahé oblečení a šperky, nepotřebujeme chodit do drahých restaurací a když nás s sebou nevezmete v neděli do kostela, nebudeme se pro to na vás zlobit. Potřebujeme váš zájem, vaši blízkost, vaši lásku. Jedině tak se mezi námi může vyvinout vztah, ve kterém jeden druhému přirozeně rozumí, srdcem, bez překladače.
A rozhodně bez televize …