Psí pelíšek

Po naší vesnici začal běhat asi před čtrnácti dny. Lidé ho občas viděli i několik kilometrů daleko. Malý pejsek, černý se světlým čumáčkem a tlapkami, s klasicky zakrouceným ocáskem, jak už tak voříšci mívají. Dozvěděla jsem se, že patřil jednomu starému pánovi u nás ve vesnici. Měli jen jeden druhého, trávili spolu celé dny. Spali vedle sebe na posteli a dost možná, že i jedli z jednoho talíře. Před čtrnácti dny však starý pán zemřel. Jeho příbuzní si pejska nejdříve vzali k sobě, ale mají doma už dva psy, kteří k němu byli velice nepřátelští. Dokonce na něj i útočili a malý smutný pejsek od nich utíkal. Odvezli ho tedy zpět a dali ho na starost paní sousedce. Byla na něj hodná, ale malý psík přesto vždycky překousal plaňku u plotu a šel si lehnout přede dveře domku svého zemřelého pána.

K nikomu nechtěl jít, toulal se v chladném počasí, nevzal si ani nic k jídlu. Byl hubený, smutný a třásl se zimou. Když jsem přijela jako obvykle na víkend, moje první věta po vyslechnutí tohoto příběhu byla “a nešel by k nám … ?” Své zkušenosti se psy už mám a zatím se nenašel pejsek, k jehož srdíčku bych si nedokázala najít cestu. Myšlenka na pejska, který se toulá mrazivou nocí a smutní po svém pánovi, mi připadala neúnosná.

Tak jsem se vydala ven, že se po něm podívám. Nemusela jsem hledat dlouho. Jen jsem vyšla ze zahrady, uviděla jsem ho v ohybu cesty. Stál tam s jednou pacičkou zvednutou a díval se na mě. Sedla jsem si do dřepu a zavolala jsem na něj nejněžněji, jak jsem dokázala “pejsku …”. Ani jsem nečekala, že ke mně hned přijde, spíš jsem si myslela, že mě bude jen nedůvěřivě sledovat z bezpečné vzdálenosti. Okamžitě však přiběhl, celý se třásl, trochu zimou, trochu možná i strachem, a v jeho očích ze mísil smutek s nadějí a snad i s úlevou. Předními tlapkami se mi opřel o kolena a radostně mi olizoval ucho. Celým svým já mi říkal “Můj pán se mi ztratil, ale tobě věřím, že mě samotného nenecháš …” Najednou jsem věděla, že se mi snaží dát najevo, jak je rád, že mě našel.

Po chvíli se nechal i pohladit a vzal si ode mě jídlo. Doprovodil mě až domů. Všechno si prohlédl a pak zase vyběhl někam ven, asi aby si urovnal všechno nové, co se na něj valilo. Snad se šel ještě ujistit, že se jeho pán přeci jen nevrátil. Když jsem se šla asi za hodinu projít, pejsek se vrátil se mnou. A už u nás zůstal.

Rychle si na nás zvykl, dokonce i na naší Sandy a ona kupodivu na něj. Jsem jí za to doopravdy vděčná. Skoro jsem tomu ani nevěřila, že jejich spřátelení proběhne tak hladce. Je rozmazleným jedináčkem a neuměla jsem si představit, že by se dokázala o své pány s někým dělit. Ale druhý den už ho nechala najíst ze své mističky a nechává ho přes den odpočívat ve svém pelíšku. Dokonce si s ním chtěla i hrát, on se jí však zatím trochu bojí.

Říkáme mu “Kulíšek”. Bylo to první jméno, které mě napadlo, když jsem ho uviděla. On je prostě takový Kulíšek. Milý, tichý, neuvěřitelně mazlivý, vděčný a věrný. Je nejspokojenější, když může vyskočit na mojí postel, tam se schoulit do klubíčka a pomrkávat po mně svýma malýma hnědýma očičkama. Občas zavrtí špičkou ocásku, jen abych věděla, že je rád, že mě vidí. Když na něj promluvím, otočí se na záda a žadoní o podrbání bříška. Kamkoliv jdu, jde se mnou. Neustále se snaží, aby mě neztratil z očí. Kulíšek. Takové malé zlatíčko.

Samozřejmě ale vím, že spolu s radostí mi nastane i nějaká ta starost. Kulíšek je dokonalým společníkem do domácnosti. Je perfektně naučený na čistotnost, nic nekouše, nekrade jídlo, neloudí, je milý a něžný. Ale neví, co je vodítko a obojek, o košíku ani nemluvím, neumí chodit po schodech a mám ten pocit, že auto či autobus viděl jen občas a jen zvenčí. Určitě se nikdy nekoupal ve vaně a sprej proti blechám je pro něj velikým nepřítelem. Nedokáže zůstat ani chvíli sám, jakmile nevidí “své” lidi, okamžitě začne žalostně naříkat. Všeho nového se hrozně bojí. Proto budu muset sebrat veškerou svoji trpělivost a cit, abych ho všemu naučila a přitom nezničila důvěru, kterou ve mě vložil. Ale stojí mi to za veškerou námahu, já se do něj totiž zamilovala na první pohled.

Za pár dní jsou tu Vánoce a mým největším přáním je, aby u nás Kulíšek zůstal. Bude to pro nás všechny ten nejkrásnější vánoční dáreček. Tak nám, prosím, držte palce. Určitě vám dáme vědět, jak to dopadlo.

Přejeme vám všem a hlavně vašim pejskům krásné Vánoce, spokojeného Silvestra bez děsivých rachejtlí a šťastný a spokojený celý další rok. Ať u vás vládne vždy jen láska, radost a pohoda.

Sylvie