Psí pelíšek

Lidi, tak já, Cheynee, už jsem prej velká holka. Říkala to panička. Že hárám a nesmíme teď nikam ven. Rázem jsme přestaly chodit na procházky do lesa, nepřijela k nám žádná psí pánská návštěva, prostě máme utrum. Nepustili mě ani štěkat na bráchu za plotem. Víc se teď se ségrou pereme, ani vám nepovím proč. Ale naše hravé vrčení se mění na docela pěkně zuřivé rvačky.

Sunny panička pořád kontroluje, co prý ona, jestli náhodou taky ne, protože k nám má přijet Hector, no a to by prej bylo tóčo!!

Tak jsme tu měly zase Arhese. Bylo to fajn, už se dobře známe, pořádně jsme ho prohnaly. Podívejte, už proti němu nejsme žádná ořezávátka!!

Galerie s Arhesem

Panička byla na služební cestě. Nevíme přesně, co to je, ale prostě a jednoduše byla pryč, fuč, nechala nás tady opuštěné. Hrozně se nám stýskalo. Paničce prý taky, no a jak se jí stýskalo, koupila nám cestou nové kamarády, prasátko a medvídka. Sice jsou jenom plyšoví, ale prý, jak je uviděla, musela je pro nás mít. Prasátko nás hrozně baví, protože má ocásek. Nosíme si ho za ocásek po celém bytě, taháme se o něj a koušeme mu čumáček. Panička povídala, že prý nám dlouho nevydrží, ale coby? I bez čumáčku bude prasátko fešák!

Galerie s prasátkem

Když jsme si už tak hezky okusily vodu, vzala nás panička zase do lesoparku v Hostivaři, abychom si zaplavaly v nádrži. Je tam jedno místo, kam se chodí koupat jenom pejsci, páníčci sedí na břehu, povídají si a taky hážou do vody různé předměty, jako balónky nebo klacíky, aby to pak pejsci lovili a přinášeli. A tak jsme se tam s paničkou vydaly, že to taky zkusíme.

Asi jsme se moc nepředvedly. Plavala tentokrát jenom Cheynee, a to ještě jen kousíček. Ostatní psi skákali jako diví, z dálky, z výšky, jen jen už být ve vodě. A my ne. No co, příště nás to třeba bude bavit, až nás vezmou na nějaké důstojné a přírodní místo, takhle na očích všem se my, dámy, koupat nebudeme!

Galerie Hostivař

Poprvé jsme byly my holky na opravdovém výletě, páníčci nás s sebou vzali na víkend do Jánských koupelí. Všechno začalo tím, že nás vecpali do auta. No, auto my známe a jsme na něj docela zvyklé, ale jelo se tak dlouho, že jsme se bály, že už nikdy nezastavíme. Navíc bylo vedro, takže jsme na zadním sedadle funěly, panička se pořád starostlivě otáčela, kontrolovala nás, dávala nám napít a taky se snažila zastínit okna vším, co měla po ruce, takže auto brzo vypadalo jako pojízdný cirkus. Celý článek »