Na jaře roku 2000 se mi naskytla možnost navštívit daleké Portugalsko. Když se několikahodinový let z Prahy do Lisabonu začal pomalu chýlit ke svému konci, začala jsem cítit lehkou nervozitu, která vás přepadne ve chvílích, kdy vás čeká cosi nového, neznámého. Ihned po tom, co jsem vystoupila z letadla na Lisabonském letišti, zmocnil se mě zvláštní pocit. Teprve po chvíli jsem si uvědomila, že je to neuvěřitelný klid. Z celého města na mě dýchla atmosféra pohody. Lidé byli klidní, nikam nespěchali, zdálo se mi, že snad i auta a autobusy jezdí nějak pomaleji. Když jsem si u řidiče autobusu kupovala lístek, a jako správný cizinec jsem měla jen velkou bankovku, podvědomě jsem očekávala dobře známou reakci „… a menší nemáte … ?“ Řidič mi však s úsměvem vrátil drobné, přestože měl problémy spočítat všechny mince a poněkud ho to odvádělo od řízení.
Když jsem potom se všemi zavazadly vystupovala předními dveřmi, které však jsou určeny pouze k nastupování, řidič se se mnou přes to rozloučil zářivým úsměvem. Vystoupila jsem na jedné z hlavních tříd Lisabonu, Alamedě. Postavila jsem svá zavazadla a konečně jsem se rozhlédla kolem sebe, na cizí město. Alamedě vévodí široký pás trávníku po celé její délce. Marně byste zde však hledali cedulky, které by zakazovaly vstup na trávník psům, popřípadě i lidem, které jsou tak typické pro většinu parků v Praze. Napadlo mě, že je to možná tím, že tu tolik psů nemají. Uvědomila jsem si totiž, že jsem ještě ani jednoho psa neviděla. A během následujícího týdne, který jsem v Lisabonu strávila, se můj odhad v podstatě potvrdil. Za celou dobu jsem potkala jen asi deset lidí, kteří si vedli na vodítku psa. A z toho byli jen tři psi čistokrevní, dobrman, boxer a německý ovčák.
Poněkud častěji však potkáte v Lisabonu psy „samostatné“, kteří s klidem a samozřejmostí brázdí ulice velkoměsta, při přecházení se způsobně rozhlížejí, k chůzi používají výhradně chodník a naprosto postrádají jakékoli známky stresu či strachu, tolik typického pro zatoulané či opuštěné psy, se kterými jsem se setkala u nás. V drtivé většině jsou to kříženci neurčitého vzezření, většinou rezavé barvy, což je zajímavé. Svým neochvějným klidem dobře zapadají do celkové atmosféry tohoto města. Moje pokusy o kontakt s těmito psy však vyšly většinou naprázdno. Jsou natolik zvyklí na svoji samostatnost, že nereagují na jakékoliv zavolání, zapískání či zamlaskání, ani se neotočí, natož aby se zastavili na kus řeči a nechali se vyfotografovat. Proto na snímcích vidíte psy pro Lisabon barvy poněkud netypické. Černobílý pejsek klidně odpočíval v odpoledním sluníčku u vchodu do kláštera v historickém centru Lisabonu, zvaném Belém. A černý chlupáč byl popravdě jediný pes, který zareagoval na mé zavolání, otočil se a pomalu ke mně dokráčel. Měl dobrácké oči, ve kterých se ale zračila i únava a jakýsi druh smutku. Nechal se pohladit a ochotně pózoval i při focení.
Na pohled v jeho očích jsem si pak vzpomněla při nezbytné návštěvě lisabonské ZOO. Hned prvním zvířetem, které mě tam zaujalo, byl starý gepard. Unaveně ležel u mříží svého jinak betonového obydlí. Po chvíli se s obtížemi zvedl a předvedl v celé kráse své hubené a místy již opelichané tělo. Velmi unaveným pohybem, který mu zjevně činil potíže, došel až k mřížím. V první chvíli mě napadlo, že mříže výběhu jsou příliš silné a staré zvíře za nimi snad nebude na fotografii ani pořádně vidět. Ale když gepard došel skoro až ke mně a upřeně se na mě podíval svýma hlubokýma smutnýma očima, pochopila jsem, že právě ty mříže a oči geparda jsou tím, pro co si budu této fotografie později cenit nejvíce. Jeho pohled jakoby říkal: „Já vím, že jsem starý a ošklivý …, ale udělej mi radost a vyfoť si mě … alespoň nebudu mít pocit, že jsem vstával nadarmo.“
Lisabonská ZOO je rozlehlá a pěkně upravená pro oko návštěvníkovo. Dojem z poměrně pestré palety různých druhů zvířat je umocněn i tím, že návštěvník se k většině zvířat může dostat velmi blízko. Udivující to bylo hlavně u slonů, kteří jsou od návštěvníků odděleni jen symbolickým plůtkem, takže máte pocit, že kdyby slon udělal jeden větší krok, bude přímo u vás. Tato ZOO má však ještě jednu zvláštnost, nachází se zde i hřbitov zvířátek. Kam až jsem dohlédla, byli uloženi domácí mazlíčci, psi a kočky. A z umělecky vyvedených náhrobků bylo poznat, že na nich jejich majitelům velmi záleželo.
Při jedné cestě metrem nastoupil do vagónu mladík s malým rezatým pejskem a tahací harmonikou. Počkal, až se vlak rozjede, posadil si pejska na rameno a do tlamičky mu dal malý košíček. Pak začal hrát na harmoniku a pomalu procházel vagónem. U každého cestujícího se na okamžik zastavil a čekal, zda mu do košíčku nevhodí pár mincí. Spěšně jsem si připravila hrst drobných i svůj fotoaparát a mladíka s pejskem jsem si zvěčnila.
Když jsem pak po týdnu opouštěla Lisabon, moje pocity byly poněkud smíšené. Je to nepochybně krásné město, které snad neoplývá bohatstvím, ani velkým množstvím architektonických památek, ale jeho příjemná atmosféra a klidní lidé vám na krátký čas dají zapomenout vašim každodenním starostem doma. Není však klidná povaha místních lidí na druhou stranu vykoupena do jisté míry nedostatečným citem ke zvířatům ? Nevím a nerada bych soudila podle první návštěvy, jen podle dojmů a zážitků jednoho týdne. Nerada bych vynesla nespravedlivý soud, proto jsem si tuto otázku sama pro sebe nechala otevřenou. Až se do Lisabonu zase jednou vrátím, možná stačím pochopit víc z mentality místních lidí i z jejich vztahu ke zvířatům. Prozatím je pro mě Lisabon městem klidu a smutných očí. Po týdnu jsem se docela ráda vrátila do uspěchané Prahy, plné stresu a shonu, do Prahy, jejíž parky jsou přeplněné lidmi venčícími své čtyřnohé miláčky a kde se pod pokutou přísně zakazuje vkročit na trávník.