Chtělo by se napsat, že Sandy je nejlepší pes, jaký kdy po tomto světě chodil. Musím ale použít času minulého, bohužel už není. Pro mě však stále je a bude tím nejvěrnějším životním průvodcem.
Narodila se, nikdo neví kde, někdy v polovině května roku 1995. Krátce poté, v červenci, mi umřela moje první psice, Ťapička. A já nešťastná z té ztráty jsem dojela do útulku v Praze v Tróji, že si vezmu zase nějakého malého chlupatého pejska. Holčičku.
Osud tomu chtěl, že jsem v ohrádce se štěňátky, batolícími se v bahně, uviděla Sandy. Veselé energické štěně, na kterém bylo hned vidět, že to tak malý pejsek nebude. Připomínala štěně ovčáka. Jak jsem jí z ohrádky vytáhla a postavila na zem, Sandy začala lítat, radostí bez sebe, jakoby mi říkala “no to je dost, že sis pro mě přišla”. A já už jí do ohrádky nikdy nevrátila. Odjela se mnou, a ještě cestou autobusem dostala svoje jméno.
Vyrůstala v Praze, jako správný městský pes, milovala procházky po nábřeží Vltavy nebo po Vyšehradě, kde si na podzim ráda hrála se spadanými kaštany. Měla ráda společné víkendy v přírodě, kdy se mnou spala ve spacáku jen tak na zemi, hlídala mě a nikdy se ode mě ani nehnula. Vodu milovala snad nejvíc ze všeho a vrhala se do ní, kdykoli jí to bylo dovoleno.
Když jí byly čtyři roky, přestěhovali jsme se do domku na kraji Vysočiny a ze Sandy se stal pes venkovský, hlídací. Bedlivě hlídala naši zahrádku a při procházkách lesem vyměnila kaštany za šišky a klacíky. Jezdily jsme spolu po okolí na kole, tedy Sandy běžela vedle. Naučila se běžet podél kola i na vodítku, ale sem tam mě z kola sundala, to když zapomněla, že jsem na druhém konci, a vrhla se za něčím zajímavým. Večer pak vždycky usínala se mnou, u mojí postele a někdy i na ní. Neznám krásnější probuzení, než když otevřete oči a uvidíte psí čumáček a veselá psí očka, která se na vás dívají a říkají “tak co, už budeš konečně vstávat?”
Když bylo Sandy pět, před Vánoci roku 2000 jsme si vzali Kulíška, jeho příběh jsem sepsala pod názvem Jak ke mně přišel Vánoční dáreček. Byla jsem jí tehdy moc vděčná, že ho přijala, nežárlila na něj a od první chvíle na něj byla hodná. Snad už tehdy tušila, že to Kulíšek taky nebude mít lehké se svým celoživotním trápením, epilepsií.
V jedenácti letech se u Sandy projevily problémy se srdcem, které měla podle veterináře v nepořádku už delší dobu, nedomykavost chlopní. Začala brát léky na srdce na a odvodnění. Pomohly jí od kašle a na čas ulevily. Ale na jaře 2007 se její stav zhoršil, dostala zápal plic, rychle sešla, zhubla, nechtěla jíst. Každý den jsem jí sama píchala antibiotika. Co se člověk všechno nenaučí, když musí. Ze zápalu plic se Sandy dostala, ale během krátké chvíle se jí zvětšilo bříško. Přivolaný veterinář hned řekl, že je to selhání srdce.
Jeli jsme na kliniku, kde Sandy vodu z bříška odčerpali a nasadili další a další léky. Po několika dnech zase začala jíst a její stav se zlepšil natolik, že za nějakou dobu se nás sousedi ptali, jestli máme nového psa. Měla i lesklejší srst a zase začala po zahrádce běhat. Hlídali jsme jí na každém kroku, skoro každý týden jsme byli u veterináře, pravidelně na EKG, léky brala třikrát denně. Hlavně jsme se báli letního vedra, protože to je pro kardiaky velmi nebezpečné. Ale přežila léto bez úhony a těšili jsme se z každé společně strávené chvilky.
Na podzim se zdála být ale už slabší, občas se stalo, že vrávorala a téměř upadla. Echokardiografické vyšetření ukázalo, že její srdíčko pracuje už jen na 15 procent. A to bylo moc málo. Čas se prostě ošidit nedá, ať se člověk snaží sebevíc. Když přišel jen o pár dní později ten její, usnula našemu tatínkovi u nohou, a ten po chvíli, co jí hladil, zjistil, že už nedýchá. I Kulíšek se v tu chvíli probudil a přišel se s ní rozloučit.
Už mě možná neslyšela, ale řekla jsem jí, jak moc jí miluju a jak moc jí děkuju za to, že mi s láskou věnovala celý svůj život. Pochovali jsme ji na zahrádce, 29. října 2007, na můj svátek. Jen čtyři dny po tom, co se kdesi narodily dvě malé psí holčičky, jedna černá a jedna bílá. Sandy možná věděla, že už má nástupce, a že tedy může v klidu odejít.
Neuplyne hodina, minuta, abych na Tebe, Sandy, nemyslela. Jsi pořád se mnou a pořád už budeš. A věřím, že se na mě odněkud díváš a držíš mi palce, abych holky, Sunny a Cheynee, vychovala tak, aby ti dělaly jenom radost.
Sylvie