Jako asi každý majitel psa, mam doma mnoho příruček o jejich výchově. Všichni cvičitelé se vesměs shodují v tom, že základem správného výcviku je důslednost. Určitě je to pravda, jako i to, že jaký je pán, takový je i jeho pes. A tak mohu nyní na své psici sledovat roztomilé následky své vlastní nedůslednosti. Posuďte sami.
Sandy velmi přesně ví, co znamená povel “místo”. Ví, že kdykoli přijde ze zahrady, obzvláště v období předjaří, kdy je všude plno bláta, musí se nejprve odebrat na svojí matraci v předsíni, kde počká do té doby, než jí oschnou tlapky a bříško. Pak je jí povolen přístup do ostatních prostor domu. Potud šedá teorie. Sandy však na svém místě vydrží sotva pár minut, když usoudí, že už toho bylo dost. A spustí svůj herecký výstup, jehož cílem bývá většinou pohodlný spánek na kanapi v obýváku.
V první fázi dál leží na své matraci, ale ozývá se slabým kňučením. Přeloženo do člověčiny to znamená “Už tu ležím dlouho, nemohla bych alespoň do kuchyně ?”. Pokud se z kuchyně ozve jednoznačné NE, ztichne a dá se do přípravy fáze druhé, což znamená, že pomalu opustí svou matraci a lehne si na zem vedle ní. Pak se v nestřežených chvílích, kdy se nikdo nedívá, pomaloučku plazí směrem ke kuchyni. Když se otočím a podívám se na ni, okamžitě se zastaví a nasadí výraz “vycpaný pes”. Nepřítomně se dívá skrze mě a její nevinná očka hlásají “Jestli se ti zdá, že se tu nějaký pes pohnul, tak já to rozhodně nebyla !” Tak se pomalu dosune až na práh mezi předsíní a kuchyní, kde začne třetí fáze psychického nátlaku. Složí hlavičku na překřížené přední tlapky, asi, potvora, ví, jak jí to sluší, a jejím dalším výrazem je “smutný pes”. Sklopí uši a upřeně mě pozoruje při vykonávání běžných domácích prací. Chvíli to vydrží, ale když vidí, že ani to nezabralo, pustí se do fáze čtvrté – opět tenounce kňučí a žádá o povolení ke vstupu. Někdy podlehnu nátlaku už v tomto okamžiku a pozvu ji dál. Ale pokud vydržím a opět na její žádost odpovím kategorickým NE, zařadí Sandy do svého dramatického výstupu nejtěžší kalibr, jakého je schopna, a to výraz “umírající pes”. Pomalu se zvedne, otočí se, tělo se jí nahrbí, hlavu svěsí až k zemi, uši i ocásek visí dolů, srst ztratí svůj lesk a ona se pomalým, kulhavým pohybem, při kterém simuluje frakturu alespoň tří končetin belhá zpět ke své matraci. Tam pak váhavě poskládá své v tu chvíli alespoň o deset let starší tělo, a její skelný pohled hlásí “Jsem zdrcena, zrazena a za trest umřu”. Musím se přiznat že tohle je poslední fáze teroru, kterou moje citlivá duše snese, takže nevím, zda by Sandy byla schopna vymyslet něco dalšího, případně svůj strašlivý slib splnit. Já v tuto chvíli vyvěšuji bílou vlajku a zavolám na ni rezignovaně “No tak pojď …”. Nikdo si neumí představit, jakou zázračně uzdravující a omlazující moc mají tato tři slova. Ze starého a chromého psa se rázem stává radostí běsnící čtyřnohý šílenec, který vystřelí ze své matrace jakoby to byla trampolína, několika skoky se ocitne v kuchyni, skáče na mě a olizuje mi obličej. Pokud měla v tuto chvíli Sandy na tlapkách ještě zbytek bláta, tak to je teď bezpečně otřeno do mého oděvu, takže je vlastně všechno v pořádku.
Jednou večer se však Sandy ocitla před velkým problémem. Jako vždy byla odkázána na své místo. Jenže v kuchyni nebyl nikdo, kdo by ocenil její nesporné herecké nadání. Všichni sledovali v obývacím pokoji televizi. Co teď ? Sandy pár minut počkala, aby se přesvědčila že do kuchyně opravdu nikdo nehodlá vstoupit, a pak, u vědomí toho, že sebelepší herecký výstup je k ničemu, pokud nemá diváky, se proplížila kuchyní a hlavičku složila na práh obývacího pokoje. Po nezbytných úvodních fázích byla její snaha korunována úspěchem a ona byla vpuštěna na koberec. Ale tím její představení nekončilo, hlavní číslo mělo teprve přijít. Posadila se vedle pohovky, čumákem ukazovala, kam přesně si chce sednout, a pohledem zjišťovala, co já na to. Samozřejmě jsem to zavrhla. Sandy se uraženě stočila do klubíčka na zem a vysílal ke mně navztekané pohledy “Taková potupa, muset ležet na zemi, když ostatní se rozvalují v křeslech ! No počkejte —“. Z jejího výrazu bylo znát, že se jí hlavičkou honí plán na nějakou lest. Za pár minut se zvedla a jakoby nic odkráčela z pokoje. Po chvíli vesele přihopkala zpět a v tlamě si nesla svého oblíbeného pískacího medvídka. Došla až k pohovce a uložila na ni medvídka s opatrností, s jakou se matka stará o své novorozeně. Pak se vzorně posadila na zem a jasně naznačovala, že … “Čistota je jedna věc, prosím, já proti ní nic nemám, ale nahoře mám dítě, přece ho tam nemohu nechat samotné !” V tu chvíli už jsem to nevydržela, rozesmála jsem se a smířlivě jsem na svou psí holku kývla. Okamžitě pochopila a spokojeně se uložila vedle malého žlutého medvídka. Stálo ji to hodně sil, ale nakonec dosáhla svého.
Důslednost a poslušnost jsou vlastnosti jistě důležité, ba dokonce občas nezbytné. Ale když se občas vymění za porozumění a třeba i trochu té chytré rozmazlenosti, musím říci, že to má také něco do sebe. A já bych svoji holku nevyměnila za nic na světě.
Sylvie