Psí pelíšek

Tak už je to tady. Holky vyrostly do stolové výšky. Až dosud to byla legrace, skoro nikam nedosáhly, na postel, na lavici, na stůl. Ale s každým centimetrem se blížily k vysněné výšce a dnes už se Cheynee podařilo vyskočit na lavici a z lavice na stůl. Panečku, to je hned jiný pohled na svět! A těch dobrot, co tam lidé mají! Představte si, plná mísa čokoládových bonbónků zabalených do alobalu. No nerozbalte si jeden, dva, tři ….

Stalo se to, když jsme zrovna nebyli doma, Sunny byla v Praze a Cheynee měla po ranním řádění doma spinkat. Inu, nespinkala. Činila se. Jenže, když jsme se vrátili, na stole už nebyla, tak i když jsme věděli, že to byla ona, nebylo komu vyčinit. Ona potvora nějak vycítí, že tohle by asi neměla, a nikdy se o to nepokusí, když jsme na dohled. Bude docela oříšek jí to odnaučit tak spolehlivě, aby si stolu nevšímala, i když nikdo není doma. Budu na ni muset políčit …

Dnes prošla Sunny první zatěžkávací zkouškou, musela vydržet poprvé sama doma, v pražském bytě. Ještě večer jsem uklidila z dosahu všechno, co se uklidit dalo, nachystala jí hračky na kousání a speciální čůrací podložku, kdyby náhodou byla nouze veliká. Ráno jsme vstávaly jako vždy asi v půl šesté, daly jsme si první procházku, pak doma snídani, po které následovala druhá procházka. Sunny se tím trochu unavila a sladce usnula v kuchyni na zemi, při tiše hrajícím rádiu. Ideální situaci jsem využila a tichounce jsem se po špičkách vykradla z bytu. Zacvakla jsem, zamkla, ještě jsem chvíli poslouchala, jestli se nic neozve, ale bylo ticho. Odcházela jsem do práce s úlevou, že se teatrální kvílení a škrabání na dveře nekonalo.

Z práce jsem se vrátila asi ve tři a bylo to neuvěřitelné, ale Sunny všechno vydržela, s venčením si počkala na mě, nic ani nezničila, nerozkousala, neukradla. Prostě zlatý pejsek, sluníčko. Hned jsme se vydaly na procházku, kterou si užila jak se patří. Stejně jako mě, protože od té doby, co jsem jí tak sprostě opustila ve spánku, už si mě daleko víc hlídá :-).

Už umíme dávat pac! Dneska si s námi panička hrála v kuchyni, jé, to vám byla legrace. Musely jsme si obě sednout, pak nás panička podivně tahala za packy a ještě nám za to dávala dobroty, no rozumíte tomu? Ale co, ona je panička trochu podivín, ale stejně jí máme rády. A když se jí to tak líbilo, zvedaly jsme pak už packu samy od sebe, jen když řekla “podej pac”, ta vám měla radost! Úplně výskala nadšením. Sice moc nerozumíme tomu, k čemu je to dobré, ale pamlsek se vždycky hodí, tak se radši moc neptáme!

Z fotky vidíte, jak v sobě nezapřeme, že jsme z jednoho vrhu, i když jsme jedna černá a druhá bílá. Skoro vždycky, když si sedneme nebo lehneme, tak jsme ve stejné pozici. Ani vám nepovíme, jak to děláme, ale je to tak. Jsme prostě ségry!

Dnes jsme oslavily tři měsíce svého života. Vidíte, jak už jsme krásně vyrostly? Kde jsou ty malé chlupaté kuličky, co se ani pořádně nemohly postavit? Kde jsou ti plyšáčci, co jen vrněli, kníkali a pořádně zaštěkat neuměli? Hahá, to je všechno pryč! Už jsme holky jako lusk, zahrádku už hlídáme jak profíci a štěkáme na všechno, co se jen trochu pohne. Zahradě jsme přišly na chuť, už se nebojíme obíhat celý dům dokolečka, honíme se jako šílené, hrabeme v hromadě listí, občas hrabeme díry do země ani nevíme proč, okusujeme jehličnánky, co si naši lidi nasázeli a o Vánocích si je zdobí. A určitě se časem naučíme ještě spoustu dalších užitečných věcí! Celý článek »

Dnes měla Cheynee zážitek se sprchou. Vydala se za mnou do koupelny, aby konečně zjistila, co se v té podivné nádobě u všech všudy děje a proč tam panička vždycky zmizí. Vyskočila předními tlapkami na okraj vany a načuhovala. Zaujal ji proud vody ze sprchy tekoucí a zkusila ho chytit do zubů. Když však ucítila v tlamičce vodu, byl to pro ní takový šok, že vyskočila jako čertík z krabičky. Ale zvědavost jí nedala a po pár vteřinách šla do toho znovu. Tak to šlo dál a dál, nadskakovala a nakonec začala na sprchu štěkat :-).

Včera jsem se chystala na pracovní večer, raut. Tak jsem se odpoledne promenovala před zrcadlem a hledala co nejvhodnější oděv, který by důstojně zahalil mou nepřehlédnutelnou postavu. Přecházela jsem z pokoje do předsíně a zase zpět, Sunny pořád za mnou, jako vojáček za svým velitelem. V jednu chvíli jsem si uvědomila, že už jí za sebou nemám. Zůstala v předsíni před zrcadlem. Podezírala jsem ji, že se jí zalíbil nějaký oděv ve skříni visící a že se ho jala kousat. Když jsem však došla do předsíně, musela jsem se nahlas rozesmát. Sunny ležela před zrcadlem, upřeně se sledovala a rovnala si uši :-).