Naše první Velikonoce
Poprvé jsme slavily Velikonoce. Panička nás vykoupala, prý abychom byly čisté a neměly na sobě bahno z válení s Arhesem a Kubou, a v domácnosti se objevila dvě nová podivná zvířata. Beránek a zajíc. Ale zábava s nimi nebyla, vůbec se nehýbali. Zato moc pěkně voněli! Kulíšek nevoněl, páč se nekoupal, ale zábava je s ním větší, když se panička nedívá.
Dnes ráno přišli k nám domů podivní lidé, měli v rukou spletené proutky a představte si, že s nimi mlátili naši paničku!! Nám se to pranic nelíbilo, ale panička se smála, tak jsme zatím nijak nezasahovaly. Ale jak nám na ni ještě někdo vztáhne ruku, bude mít co do činění s našimi čerstvě rašícími zoubky!
Všechno ale dobře dopadlo, protože jsme dostaly kousek piškotového beránka, a ten se nám moc líbil. Velikonoce u nás mají bod a příští rok mohou přijít znovu!
rubrika Psí život | 0 komentářů
Dnes jsme měly dlouho očekávanou premiéru, přijel se na nás podívat bratranec Arhes s kamarádem Kubou. Arhes je beauceron, Kuba je německý ovčák. Takže oba jsou to pořádní chlapi! Vystoupili z auta před zahrádkou, my na ně koukaly přes plot, a už jak jsme prostrkovaly čumáčky a Arhes vrtěl ocasem, bylo paničce jasné, že se bát nemusí, a tak nám pustila oba kluky do zahrady.
Pomalu ale jistě si zvykáme na našeho malého Kulíška. Zpočátku jsme nevěděly, co s ním, snažily jsme se ho lovit, ale panička nám to zakazovala. Dneska už ho ale bereme docela klidně, je to prostě starší bráška, navíc moc nemocný, tak ho neotravujeme. On nás má asi taky rád, protože za námi často přijde a lehne si vedle nás.
Dneska byl první jarní den. Na jaře je prý teplo, všechno kvete, voní, alespoň tak nám to panička říkala. My jaro neznáme, zatím jsme žádné neviděly. Ale dnes zase začalo sněžit. Tak nevíme, jestli si panička ta roční období neplete.
Tak pan cvičitel nám totálně bourá mýty a legendy o výchově psa. Holky opět běhaly celou hodinu volně, navíc s kamarádem, kterého vzal s sebou. Byly celé šílené, že mají koho lovit, nikdo jim to nezakazuje a oběti se to dokonce líbí. Jenže devítiměsíčnímu maďarskému ohaři prostě nestačily, ať dělaly co dělaly, takže funěly, zběsile lítaly a řičely vztekem, že ho nemůžou chytit. A Aristo je proháněl, terén neterén, lítal jako vítr a hrozně ho bavilo, že za ním funí dvě chlupaté kuličky.
Dneska jsme byla my tři děvčata na první lekci s profíkem, cvičitelem na pejsky a jejich majitele. V našem případě hlavně na majitele :-). Dojeli jsme do Krčského lesa, kde jsem musela holky pustit volně. Nevídáno neslýcháno, moje holčičky, v Praze!!! A tak pan cvičitel hned od začátku musel uklidňovat hlavně mě. Nevolat, nehysterčit, nechat žít.