Každý pes potřebuje výcvik, nebo chcete-li výchovu, zvláště pokud bydlíme ve městě. Je naprosto nezbytné, aby se uměl pohybovat v prostředí rušných ulic a hlavně aby byl snadno ovladatelný. (Ovladatelný pes? To je něco jako když ovladačem ovládáte televizi? Nevěřte všemu, co se říká. My se v Praze pohybujeme úplně v pohodě, prostě jsme si na to zvykly. Auta, autobusy, tramvaje, metro, všechno známe a vším umíme jezdit. Jen se bojíme těch jezdících schodů v metru. Fuj. Sunny to tam jednou skříplo ocas, no vážně, a měla ho pak úplně černý, od toho oleje. Vypadala jako když má melír. A ovládat se to nedalo vůbec. Dejte pokoj …)
Výchova je pro každého pejska něco jako základní vzdělání (no jistě, do školy s námi!). A to byste mu měli dopřát v každém případě, ať už bydlíte ve městě nebo na venkově. Nikdy nevíte, co se může stát.
Nejdůležitějším povelem, kterému svého psa musíte naučit co nejdříve, je povel „ke mně“ (super! To znamená “bude něco na zub!”) nebo „k noze“ (tohle nééé, to znamená “netahej mě na tom vodítku a jdi pěkně u nohy”, a to je děsná otrava). I v případě, že nemáte touhu mít vycvičeného služebního psa, nechcete chodit na výstavy ani na soutěže ve výkonu, tento povel je pro vašeho psa nutný. Každý pes by měl přijít na zavolání svého člověčího společníka (:-) 
no asi měl, no :-), říká se to!).
Často mohou nastat situace, kdy tím, že jste svého psa tomuto povelu naučili, mu zachráníte život (to se jednou stalo Cheynee!!! Šly jsme s paničkou z procházky v Praze, pěkně na vodítku, když najednou Cheynee uviděla na druhé straně ulice pejska. Chtěla ho jít pozdravit a vyvlíkla se paničce z obojku (pořád jí říkám, že nemá tolik jíst, má tlustý krk, malou hlavu a vypadá jako tlustá myš!). No a jak se vyvlíkla, najednou byla na silnici jen tak a blížil se autobus …. panička okamžitě zařvala “Cheynee, ke mně!” a Cheynee, jak to máme naučené, hned přiskočila. Panička jí pak držela v náručí a tekly jí slzy. No tak tomu nerozumíme. Přece to bylo dobře, no ne? A od té doby už jsme nikdy nedostaly obojek, panička nám koupila slušivé kšírky Red Dingo, takové, ze kterých už se ani přerostlá myš nedostane – i když Cheynee to pořád zkouší).
Představte si například rušnou ulici, přes kterou přeběhla kočka, a vás psí miláček se rozhodl, že ji bude následovat (no jistě, kočka se prostě prohnat musí! My si to trénujeme na dvoře, a proto asi taky máme s chozením na volno po ulicích utrum). Musíte reagovat rychle a správně. Pokud váš pejsek na vaše zavolání přiběhne a upustí od záměru pokusit se dostihnout toho kočičího provokatéra od sousedů a dát mu co proto, máte vyhráno. Opačný případ snad ani není třeba příliš rozvádět. Může se stát opravdu cokoliv, nebezpečím nejsou zdaleka jen automobily, podnětem k úprku může být například jiný agresivní pes nebo rána petardy (my se hrozně bojíme petard a panička se zase bojí o nás, aby nás nepokousal agresivní pes, to máte pořád něco …).
Často vidíme na procházkách majitele, kteří na své psy volají zcela bez úspěchu. Pes se ani neohlédne a klidně pokračuje ve své činnosti. Je to výsledek nedůsledné a možná i zcela špatné výchovy (ano, pes si neuměl svého majitele pořádně vychovat. No copak se to sluší, aby na nás venku jen tak pořád někdo hulákal? To se přece ve společnosti nedělá!).