Psí pelíšek

K tomu, aby pes přiběhl vždy hned na první zavolání, je potřeba mu tuto reakci vštípit již ve štěněčím věku. Ovšem metod, jak tomu pejska naučit, je už dnes několik. Asi se nedá říct, která z nich je nejlepší. Každý si může vybrat tu, která jemu a jeho pejskovi nejlépe vyhovuje a přináší uspokojivé výsledky.

• Metoda “Pejsek se musí bát o vás, ne vy o něj” 

První metoda využívá toho, že pes rád a zcela přirozeně všude následuje svého pána. I když se od něj občas vzdálí, stejně ho má na očích a ví, kde jeho páníček právě je. (Pozor – panička tady zase dělá chytrou, ale určitě to neplatí pro všechna plemena. Slyšely jsme, že afgánští chrti dokážou běhat venku třeba i několik dní a páníček jim vůbec nechybí. Zcela neomylně se pak vrátí domů, až sami uznají za vhodné, nezávislost mají prostě v genech).  

Většina pejsků, hlavně štěňátek, se o svého páníčka bojí. Můžeme toho využít ve svůj prospěch a vštípit jim, že jakmile zavoláme povel “Ke mně”, existuje reálné nebezpečí, že se pejskovi ztratíme. Ten pak logicky reaguje tak, že k nám co nejrychleji přiběhne, aby si nás hlídal.

Jak toho dosáhnout? Nejprve využijeme situace, kdy se pejsek zaběhne dál od nás, přestane si nás hlídat, a tiše se mu schováme (což je velmi podlé!). V žádném případě nezůstaneme na stejném místě, kde nás pejsek viděl naposledy. Schovaní v úkrytu vyčkáváme. Pejsek si všimne, že najednou nejdeme za ním, vrátí se, bude zmateně běhat kolem, ale důležité je nechat ho, aby nás našel sám. Aby aspoň na chvíli měl strach, že jsme se mu ztratili doopravdy (jak říkáme, podlé je to. Když nám to panička udělala poprvé, lítaly jsme jako o život v Krčském lese a hledaly ji. Našly jsme ji za pár minut, ale ten strach nikomu nepřejeme. Zadostiučinění pro nás bylo, že panička se bála daleko víc, a kdyby u toho nebyl cvičitel, byla by to ona, kdo by zoufale lítal po lese, volal a hledal nás. Srdce měla až v krku, to jsme poznaly dobře).

Jakmile se nám jednou podaří pejska trochu vystrašit, pak už nezbývá než být důsledný a neustále cvičit, zkoušet, více se pejskovi vzdalovat, schovávat třeba za strom, tak, aby nás musel hledat (panička vás lakuje, protože jste u toho nebyli :-). Taky se nám schovávala za strom, ale my na ní úplně dlabaly, propána, přece víme, že tam je, tak co budeme šílet, ne? Ale bylo to k popukání. Panička za stromem, jako že je neviditelná, cvičitel z dálky volal rady, co má dělat, a my se královsky bavily, jak se snaží :-). Ale jo, za tu švandu to stojí, váš pejsek si trochu legrace určitě zaslouží!). 

Pamatujte, že ideální je, pokud se vám povel “Ke mně” povede při jednom přivolání vyslovit vždycky jenom jednou. Neustálým opakováním pejska učíte, že nemusí uposlechnout na první zavolání (ale tomu pejska nikdo učit nemusí, pejsek přece sám dobře ví, že NEMUSÍ nic, on jenom MŮŽE, pokud se mu bude chtít!).

Na co si dát pozor

Určitě se vám stane, že pejsek na vycházce objeví něco mnohem zajímavějšího, než jste vy schovaní ve křoví (skoro všechno je zajímavější, než panička skrčená v chroští, ale zase málo co je tak zábavné), povel vůbec neposlechne a bude si dál dělat, co se mu zlíbí. Co v takovém případě dělat? Strach o pejska a jakýsi instinkt nám lidem velí začít pejska honit, volat na něj a snažit se ho fyzicky donutit, aby úkol splnil. Tím jsme však jenom upevnili jeho pozici, protože jsme to byli právě my, kdo následoval jeho, ne naopak. Takže pokud to situace dovoluje (nehrozí nebezpečí, že pejska srazí auto nebo postřelí myslivec), vytrestáme ho nejlépe tak, že se schováme ještě víc. Pejsek si za chvíli uvědomí, že jsme svojí hrozbu opravdu mysleli vážně a vydá se nás hledat.

Zkušenost se Sunny a Cheynee

Teorie je krásná, škoda, že člověku v jejím uvedení do praxe stojí jeho vlastní nedůslednost. Stačí jen občas zaváhat, udělat chybu, vzdát čekání v roští a potupně vylézt ven, a máte zaděláno na problém. Navíc dva pejsci jsou přeci jen méně osamělí, než jeden, takže i když mě opravdu hledají, a dokonce je to i baví, nemyslím, že by umíraly hrůzou, když mě nevidí. Na druhou stranu musím říct, že na procházce na povel “Ke mně” reagují okamžitě, lépe než většina psích “jedináčků”, které znám. S čím máme zatím problém je zájem o pejsky. Jakmile mají holky oběť, kterou můžou lovit, na kterou můžou štěkat nebo se s ní dokonce válet po zemi, pak nevidí a neslyší nic jiného. Jestli se nám podaří i tohle překonat, napíšu o tom dlouhé pojednání.

• Metoda “Vodítko a pochvala, klasika”

Tohle je styl, který popisuje většina knížek o výchově psa, a se kterou jsem i začínala, když jsem cvičila Sandy.

Nejlepší je začínat v bytě nebo na zahrádce, odkud nemůže štěně nikam utéci. Nejprve se budeme snažit při hraní využít situace, kdy k nám štěně samo radostně běží. Zavelíme „ke mně“ a když k nám štěně přiběhne, pochválíme ho a odměníme pamlskem.

Pamatujte si, že štěňátko si musí tento povel spojit se stoprocentně kladnými podněty, musí mít z tohoto povelu radost. Na správně cvičeném psovi vidíte, jak ožije a celý se rozzáří, když ho jeho pán zavolá. A ani ho nenapadne, aby neuposlechl. Proto pečlivě dbejte i na tón hlasu, jakým tento povel vyslovíte. Měla by z něj být slyšet radost a pohoda. Psík si tento povel musí vyložit jako „pojď ke mně, pochválím tě“.

Zpočátku je lepší výcvik provádět v klidném prostředí, kde pejska zbytečně nic neruší. Další fázi cvičení můžete provádět na zahrádce nebo na procházce v parku. Pes je na dlouhém vodítku a pokud na vaše zavolání sám nepřiběhne, můžete ho tak k sobě přitáhnout. A samozřejmě hlasitě chválit. Zpočátku se možná psík bude tvářit trochu nechápavě, vaše reakce mu asi bude připadat poněkud zvláštní, ale velice brzo vše pochopí.

Stejně jako u všech ostatních cviků, musíte být důslední. Jakmile už jednou povel vyslovíte, trvejte na jeho provedení. Jakmile začnete psovi „odpouštět“, nenaučí se tento povel dokonale a může se stát, že právě ve vypjatých situacích vás neposlechne.

Také byste měli pamatovat na to, že za nesplnění úkolu nebo jeho chybné provedení nesmíte psa trestat, ani slovně. Pejsek by si vaši zlobu nebo trest mohl spojit právě s povelem, který ho učíte. Pokud psíka zavoláte a on vás neposlechne, neunavujte se zbytečným opakováním povelu do nekonečna, psíka k sobě přitáhněte na vodítku, povel zopakujte ještě jednou a pak ho pochvalte. Uvidíte, že vám už po několika pokusech udělá velikou radost tím, že přiběhne sám.

Nezapomínejte však, že štěňátko nedokáže udržet pozornost po delší dobu, takže cvičení by nemělo přesáhnout dobu několika minut, pak by měla následovat hra jako odměna a relaxace.

Po nějaké době, kdy už štěňátko naprosto bezpečně reaguje na vaše zavolání a vždy ochotně přiběhne, můžete začít cvičit bez vodítka, princip výuky je totožný, jen už nemáte možnost k sobě štěňátko v případě neúspěchu přitáhnout.

Zkušenosti se Sandy

Musím říct, že Sandy se povel Ke mně naučila touto metodou téměř skvěle. “Téměř” proto, že v situacích, jako třeba běžící kočka, na povel neposlechla. Bylo to silnější než ona. Nebo možná než já.

• Metoda “Klasika s dálkovým ovládáním”

Princip je stejný, jako u metody předešlé, ale i při pohybu na volno necháme pejskovi vodítko, které za sebou volně tahá (volně? Víte vůbec, že se vám takové vodítko při každém rychlejším pohybu někde zamotá, zašmodrchá a vy uvíznete někde ve křoví? Tomuhle vy říkáte volný pohyb?). Nejlépe se k tomu hodí vodítko dlouhé, stopovací. Pejska máte tak lépe na dosah. V případě, že vás neposlechne, můžete vodítko zašlápnout nohou a psíka k sobě přitáhnout (zbytečné, úplně zbytečné, nic zašlapávat nemusíte, protože se pejsek většinu času stejně někde chycený a vy strávíte velkou část procházky jen tím, že ho budete vymotávat a sprostě u toho nadávat, věřte nám). Všechny další zásady při výcviku platí stejně.

Výhodou stopovacího vodítka je jeho délka a pak samozřejmě i materiál – textilní vodítko můžete snadno vyprat v pračce, protože při výcviku se rychle ušpiní (stejně jako vaše ruce, kalhoty, bunda … a dobře vám tak. Užívat na jednoho takové středověké metody …).

• Srovnání všech tří metod

Klasická metoda se zdá pochopitelnější, nebo spíše uchopitelnější. Máme nad pejskem plnou kontrolu, situace je v našich rukách, a to doslova. Využíváme svoji převahu a psíka k provedení cviku fyzicky donutíme. Někteří cvičitelé ale říkají, že pejsek moc dobře pozná, kdy vodítko má a kdy ne, a naučí se podle toho ne- poslouchat (to si pište!).

Dálkové ovládání se zdá být na první pohled jakýmsi kompromisem, ale není. Když vodítko, tak vodítko. Pořád se jedná o fyzický nátlak.

Metoda “Pejsek se musí bát o vás” (já jsem si jí pro sebe nazvala metodou Pokrokovou) je v podstatě bezkontaktní, využívá tedy nátlak pouze psychický. Pro majitele je to větší nápor na nervy, protože místo aby pejskem lomcoval na vodítku, utíká před ním, snaží se mu schovat a doufá, že ten za ním poběží. Navíc je to náročné i fyzicky, pokud výcvik provádíme v trochu zvlněném terénu (hehe, panička se něco naběhala, než nás k sobě dostala! To bylo vždycky “Ke mně” a už pelášila pryč. Nás baví někoho lovit, tak jsme se za ní vždycky rozběhly, což ona mylně považovala za úspěch výcviku. Ale měli jste vidět, jak supěla, když zavolala “Ke mně”, zůstala stát a čekala, co my, a my taky stály a čekaly, až ona se rozběhne. To pak běžela o to usilovněji, cestou drtila nadávky, ale v hlavě jí zněly od pana cvičitele jeho přikázání “nikdy nedůsledným nebudeš, nikdy psa nenecháš by úkol nesplnil, pomni, bys rychleji než on běžel …).

Moje zkušenost s výcvikem dvou psů najednou – rozhodně se mi osvědčila metoda Pokroková (nám taky, je to fajn, panička se proběhne, a že to potřebuje jako sůl, a docela hezky se tak vycvičí). Je totiž i trochu náročnější ovládat na vodítku zároveň dvě štěňata, a to jak na krátkém, tak na dlouhém vodítku. Někdo možná namítne, že jsem přeci mohla chodit na klasický cvičák a cvičit vždy jen jednu psí holku (jo, a ta druhá by prej čekala v autě nebo byla uvázaná, no pěkně děkujeme, ještě že jim na to panička neskočila). Tak mi to totiž na všech cvičácích, kam jsem volala, nabízeli. O možnosti, že bych zároveň cvičila psy dva, ani uvažovat nechtěli. Jenže já mám pejsky dva. Potřebuju, aby mě poslouchali zároveň, když jsou spolu. Proto jsem byla ráda, že jsem našla soukromého cvičitele, který s tím problém neměl.

• Důležité pro jakoukoli metodu výcviku

Dovolím si zde zopakovat, co jsem uvedla v některém z předchozích článků o výchově. Nikdy nepoužívejte povelu „ke mně“ k tomu, abyste psíka potrestali za něco jiného, co provedl. Zní to možná logicky a mnoho lidí to považuje za samozřejmost. Ale každý, kdo má nebo někdy psa měl, si jistě vzpomene na nějaký okamžik, kdy měl chuť svého psího společníka ztrestat po té, co mu rozkousal pár luxusních zánovních bot nebo koženou sedací soupravu. Ve chvíli, kdy vámi lomcuje vztek, je přirozenou reakcí na psa zavolat a alespoň slovně mu vyčinit. Ale musíte se ovládnout i v takových vypjatých chvílích a této důležité zásady se držet. Jedna vaše chyba by mohla zkazit celý předešlý výcvik.

Výcvik a výchova psa je proces, který vlastně nikdy nekončí. Měl by se proto stát příjemnou hrou jak pro psa, tak pro jeho majitele. Využijte každé procházky či výletu k tomu, abyste výcvik něčím oživili a zpříjemnili. Upevňujte neustále všechny povely, které už váš pejsek umí. Přísloví o tom, že opakování je matkou moudrosti, je pravdivé a neplatí zdaleka jen pro nás, dvounožce.