Psí pelíšek

Pár dní jsme paničku trápily našimi vzájemnými šarvátkami, ale pak se najednou něco změnilo. Panička se prý poradila s nějakým psím psychologem, nebo co. Pche, který člověk by asi mohl rozumět psu? Že prý se psy žije a zlé psí rváče mění na pokojové mazlíčky. Blá blá blá.

Každopádně se ale něco stalo. Zatímco předtím nás panička po souboji celkem zbytečně honila po zahradě, a vzhledem k tomu, že jsme čtyři, se jí to pekelně nedařilo, nadávala a pak si zoufala, teď začala reagovat jako neohrožený vůdce. Nejdřív si nás postavila do latě a držela k nám řeč. Mluvila docela dlouho a nás to moc nebavilo, ale zaslechly jsme něco o tom, že jak se někdo jen zašklebí, nařeže nám všem a bude jí úplně jedno, kdo to byl. Teror! Taky přestala brát ohledy na nás, domácí. Před tím si nás hýčkala a teď najednou měří všem stejně. Nespravedlnost!

Vyvlekla nás do lesa všechny čtyři, pěkně na vodítku, a najednou se už nebála, že se jí cestou sežereme. Co, nebála, ona nám sama vyhrožovala! A opravdu, jak jsme jen nakrčily nos, už na nás vrčela. Jak některá z nás jen naznačila, že by ráda té druhé srovnala faldy, panička už jí držela. A tak naše společné procházky začaly být pohodové, klidné, někdy si dokonce i hrajeme.

Doma to ještě občas zkoušíme, protože doma je doma, to musí každý pochopit. Ale představte si, že jakmile na sebe zavrčíme a nakčíme nos po vlčím, panička po nás skočí jako zuřivá vlčice, za ty čumáky nás chytí a my najednou víme, že s takovou vlčicí není radno si zahrávat. No hlavní je, že se to naučily malé, protože my, to dá rozum, jsme kultivované dámy a pokud nás někdo nebude provokovat, nám to za to nestojí.

(Jen občas vrčí Cheynee, když si brání svou skrýš na boty. Ale to jí asi už zůstane, ona byla od malička hamoun!)