Arhes už je náš
Arhes nás zase přijel navštívit, tentokrát tu s pánečkem byli celé dva dny. To bylo něco! Hráli jsme si od rána do večera, štěkali jsme, honili se, tahali se o hračky, kousali hračky a různě jinak zlobili. Když už jsme byli unavení, každý jsme si na zahradě našli svoje místečko a natáhli se. I společné krmení nás bavilo, měli jsme o to větší chuť, když bylo nebezpečí, že by to dojedl někdo jiný.
Ale každá legrace jednou končí, a tak dneska Arhesův páneček sbalil fidlátka, naložil je do auta a jako poslední si přišel pro Árouše. Árouš normálně skáče do auta sám, má tam pro sebe veliký prostor, kde může ležet, otočit se a klidně tam může i stát, když chce a udrží se na nohou. Jenže tentokrát se Arhes u vrátek otočil a k autu vůbec nechtěl …
Lákal ho páneček, lákala ho naše panička, oba mu domlouvali, že přece zase někdy přijede, ale Árouš ne a ne, stál u branky, dloubal do ní tlapou a kňučel. My stály za plotem a taky jsme kňučely. No byla to scéna jak z amerického filmu, Kevin Costner v Osobním strážci byl proti Arhesovi slabý odvar. (On je proti Arhesovi slabý odvar takřka ve všem, ale to teď nechme stranou). Nakonec musel Árouš dostat obojek a za něj byl doveden k autu, kam velmi neochotně a váhavě nastoupil. Bylo nám z toho všeho smutno. Árouš už je prostě náš! Doopravdy náš! Má rád i naši paničku, i když je maličká a některé jeho hrátky občas neustojí, ale taky ho má moc ráda a nám to nevadí, my jsme holky smečkové, tak ani moc nežárlíme. Jen občas, naoko, aby měla panička radost. Árouše nám odvezli a nám bylo po něm smutno, ó jé, jen jsme tak ležely na zahrádce a najednou jsme nevěděly, do čeho se pustit, nic nás nebavilo. Musíme to nějak zařídit, aby nám Arhese zase brzo dovezli!