Antibiotický kocour
Náš kocour už dneska dostal druhou dávku silných antibiotik, na dalších 14 dní. Pořád totiž nevypadá vůbec dobře. Osobně si myslíme, že vypadá blbě prostě od přírody, ale před paničkou ani muk. Kašle a má rýmu. Usoudily jsme, když už toho tolik dostal, že je celý antibiotický. Pokud by se nám ho povedlo chytit a rychle sežrat, určitě bychom z něj byly ohromně zdravé (a docela slušně přejedené). Ale nemůžeme se k němu dostat, pořád je v karanténě. To je vám otrava, můžeme na něj jenom štěkat přes vrata, a to panička nerada vidí. Spolehlivě jí to zvedne ze židle. Občas toho využíváme, když chceme domů. Stačí zaštěkat u kocoura a panička vyletí a žene nás dovnitř, aby měla klid na práci.
Jenže ono to s tím klidem tak jednoduché není. Co doma? Doma je otrava. Nemůžeme nikoho honit, koušeme jen sebe navzájem a to brzo omrzí. Tak vždycky někde najdeme některý z našich asi dvaceti míčků, a začneme ho paničce nosit. Vůbec nechápeme, proč je z toho vždycky tak nervózní. Míček jí doneseme doslova pod nos, co víc, až do ruky jí ho dáme. Máme pro ten účel nacvičenou speciální techniku. Sunny dá paničce nos pod loket, silně hodí hlavou, tím paničce oddělí ruku od myši (tedy té počítačové, samozřejmě) a jakmile je ruka volná, Cheynee do ní vrazí oslintaný míček, pěkně připravený na házení. Paničce stačí jenom tou rukou trochu mrsknout a míček pustit. Ale to jí máte vidět, jak zuří, když jí to uděláme tak podesáté!
Kdyby nás pustila na tu chodící apatyku, co je v dílně, měla by od nás pokoj. Třeba jí soustavným terorem nakonec donutíme!