Psí pelíšek

Náš skorobráška Kulíšek byl už předevčírem nějak nemocný. Přestal chodit a jen ležel v pelíšku. Panička mu naměřila i teplotu, tak ho radši dovezla na kliniku pro zvířátka. Myslela si, že tam dostane nějaká antibiotika a bude to zase dobré.

Na klinice mu ale udělali testy a zjistilo se, že Kulíškovi selhala játra, a to nějak zásadně. Tak si ho tam nechali, játra mu čistili a ještě mu udělali sonografii bříška. Tam ale objevili ještě problém se slinivkou a žaludkem. Náš milovaný Kulíšek prostě už devět let bral spousty léků, které mu sice pomáhaly na epilepsii, ale postupně mu ničily různé orgány …

Ještě dnes ráno Kulíškovi dělali orientační test na slinivku, zánět se potvrdil. A to je prý onemocnění moc bolestivé. Tak poslali výsledky do laboratoře, že bude večer výsledek ještě přesnější.
Odpoledne ale pan doktor volal paničce, že je s Kulíškem zle. Tak jela, celá šílená, aby ho ještě viděla … nás s sebou nevzala, tak zbytek víme jen z vyprávění.
Když panička dorazila na kliniku, Kulíšek už ležel v péči pana doktora a dvou sestřiček, intubovali ho, dýchali za něj, do srdíčka mu pravidelně injekcí dávali adrenalin, aby pracovalo. Aby Kulíšek paničku ještě viděl … tak ho vzala do náruče, pan doktor odpojil všechny přístroje a Kulíšek za pár vteřin přestal dýchat …

Kulíšek, jako my všichni pejsci, měl víc rozumu, než panička. Panička by neměla tu sílu rozhodnout o tom, kdy se má ukončit jeho život. A Kulíšek to moc dobře věděl. Tak vzal osud do svých rukou a vyřešil to za všechny. Za doktory, kteří vymýšleli, jaká další léčba by mu pomohla, za paničku, která se topila v slzách, že bude muset říct “teď …”.

Panička s ním seděla, tiše mu vyprávěla a plakala mu do kožíšku. Strávili spolu devět let. Pečovala o něj ve dne v noci, a to bez nadsázky. A najednou jí ležel v náručí, bezvládný … snad jí ještě slyšel, třeba už jeho dušička poletovala někde nahoře a dívala se na ní.

Když pan doktor vyšetřením konstatoval, že podle našich pozemských zákonů už je Kulíšek po smrti, dovezla panička s páníčkem Kulíška domů, vykopali mu hrobeček hned vedle Sandy, aby nebyl sám a aby jeho psí dušička hned našla spřízněnou duši. Panička mu na cestu rozsvítila lampičku, aby dušička do psího nebe dobře trefila.

Kulíšku, máme tě moc rády a už navždycky zůstaneš náš skorobráška a my tvoje zlobivé skorosestřičky. A neměj nám za zlé, jak jsme tě tahaly za nožičky a ocásek, když jsme byly ještě malé. My z toho neměly rozum.
Pozdravuj od nás Sandy a řekni jí, že se spolu určitě jednou sejdeme. My teď máme službu u naší paničky, vždyť to ty i Sandy víte, jak je těžké jí ohlídat. Tak jsme převzaly štafetu za vás. Ale jednou nám služba taky skončí a my si přijdeme hrát s vámi.

Sbohem, Kulíšku …

Sunny a Cheynee