Zahradničení
Naše panička má ráda zahrádku. Nejvíc ráda jí měla, když na ní pracoval její tatínek. On celé dny lezl po kolenou, vytrhával každý ocásek plevelu, sázel kytičky, rovnal stébla trávy a zahrádka pak podle toho vypadala. Jako z časopisu.
Teď už ale tatínek na práci nemá sílu, tak zahrádka zpustla. Začala velmi nápadně připomínat zahradu z knížky Zahrada od Jiřího Trnky. A paničce se už tak nelíbila.
Pak se doma objevila knížka o ekozahradničení, kde autor neprozřetelně napsal, že plevel se nemusí vytrhávat, tráva sekat, záhonky rýt a panička z prvního povrchního přečtení nabyla dojmu, že teď už na to přišla a bude mít krásnou zahrádku úplně bez práce. No to by napadlo i psa, že to tak fungovat nebude, ale říkejte to naší paničce.
Začalo její období mulčování. Všude roztahala kartonové krabice, obložila tím všechny záhonky, pak na to sypala trávu, piliny, slámu a dokonce jsme sem tam zahlédly i slupku od brambor. Nechaly jsme jí být, stejně s ní nebyla řeč, a pak, takový pěkně uleželý mulč, s tím je náramná zábava! Jak se to krásně hrabe a ryje, a jak to voní!
A tak jsme dostaly za uši a přísný zákaz vstupu na záhonky. No, vstupu, vstoupit se tam nedá, na to jsou tam ploty. Ale při troše dobré vůle se tam dá docela pěkně vskočit. Ale jen když se nikdo nedívá. Panička si záhonky zamulčovala, pak to ještě navrch ozdobila sem tam pěkným kamenem, dokonce tam položila i starý želví krunýř, jehož obyvatelka už dávno není mezi námi. Krunýř se nám líbil, chtěly jsme paničku potěšit, tak jsme ho nosily po zahradě, aby ho každý viděl. Ale paničce se to z nějakého nám neznámého důvodu nelíbilo. Tak jsme dostaly za uši a přísný zákaz dotýkat se krunýře.
A pak jsme znovu dostaly za uši a rozzlobená panička krunýř zase schovala. Jsme trochu uražené. A záhonky začínají být poněkud neuspořádané. Ale my jsme tam ten mulč přece nedávaly. Tak ať si lidé stěžují třeba na hlavním nádraží v lampárně.