18
Červen
2008
Máme doma prasátko!
Panička byla na služební cestě. Nevíme přesně, co to je, ale prostě a jednoduše byla pryč, fuč, nechala nás tady opuštěné. Hrozně se nám stýskalo. Paničce prý taky, no a jak se jí stýskalo, koupila nám cestou nové kamarády, prasátko a medvídka. Sice jsou jenom plyšoví, ale prý, jak je uviděla, musela je pro nás mít. Prasátko nás hrozně baví, protože má ocásek. Nosíme si ho za ocásek po celém bytě, taháme se o něj a koušeme mu čumáček. Panička povídala, že prý nám dlouho nevydrží, ale coby? I bez čumáčku bude prasátko fešák!
rubrika Holčičí řeči, S fotogalerií | 0 komentářů
Když jsme si už tak hezky okusily vodu, vzala nás panička zase do lesoparku v Hostivaři, abychom si zaplavaly v nádrži. Je tam jedno místo, kam se chodí koupat jenom pejsci, páníčci sedí na břehu, povídají si a taky hážou do vody různé předměty, jako balónky nebo klacíky, aby to pak pejsci lovili a přinášeli. A tak jsme se tam s paničkou vydaly, že to taky zkusíme.
Poprvé jsme byly my holky na opravdovém výletě, páníčci nás s sebou vzali na víkend do Jánských koupelí. Všechno začalo tím, že nás vecpali do auta. No, auto my známe a jsme na něj docela zvyklé, ale jelo se tak dlouho, že jsme se bály, že už nikdy nezastavíme. Navíc bylo vedro, takže jsme na zadním sedadle funěly, panička se pořád starostlivě otáčela, kontrolovala nás, dávala nám napít a taky se snažila zastínit okna vším, co měla po ruce, takže auto brzo vypadalo jako pojízdný cirkus. 
Jaro je v plném proudu a je opravdu krásně teplo, prý je to skoro jako v létě. To my zatím nevíme. Ale až to léto bude, řekneme vám. Teď si užíváme jara a vonící přírody plnými doušky. Zoubky nám to dovolit nechtějí, viz naše zápisky o želvě, ibiškách a podobně. Jen dneska se nám podařilo, že jsme se dostaly k novinám a pořádně si je přečetly. Na tisíc kousků! Hrozně nás to bavilo, ale dvojnožci pak přišli, hulákali a noviny nám zabavili, ještě než jsme je stihly přečíst celé. Tak zase nevíme, co se ve světě děje. No, hlavně, že u nás je krásně!
Lidi, život je někdy pes, to vám povím. Ale začnu od začátku. Od té doby, co máme na zahrádce želvy, tam my, holky, často skáčeme, pijeme vodu z jezírka a štěkáme na želvy, aby měly taky trochu pohybu a nenudily se. Minule se mi povedlo jednu želvu ulovit a tak jsem si řekla, že si jí odnesu kousek dál, aby nám do hraní nikdo nemluvil ani neštěkal. Ale uviděl mě dědeček. Už z dálky na mě začal křičet, ale já se nedala, nic, držela jsem želvu v hubě a nepustila ji. Tak on se šoural směrem k nám, přelézal ten malý plůtek, ale nějak o něj zakopl a upadl do želví zahrádky. A pak na mě křičel ještě víc. Dokonce si myslím, že některé výrazy byly neslušné, protože od paničky jsem je nikdá neslyšela. No tak jsem želvu pustila zase do vody, co jsem měla dělat, když se tam tak válel a křičel na mě. To už by z hraní stejně nic nebylo. Ale ty ošklivé věci mi říkat nemuseli! Já jsem ještě malá, a hrozně citlivá!!! Vaše Sunny
Jak se udělalo venku teplo, objevily se na zahradě dvě nové potvory. Kromě nás, samozřejmě, my jsme taky potvory, ale nejsme nové. Ale tohle svět neviděl. V ohrádce s jezírkem se začala potulovat dvě divná stvoření, hlava a nožičky tomu lezou z nějakého domečku, občas se to opaluje na sluníčku a jinak to plave ve vodě. A my holky jsme z toho úplně vedle! Skáčeme do ohrádky a štěkáme na ty divné tvory, ale představte si, že si nás nevšímají! Vůbec se nebojí, nelekají, jen se tak opalují nebo si líně lezou.