Všechny pohádky jednou končí …
Můj milý Kulíšku, prožil jsi toho s námi tolik, že jsem si ani neuvědomila, jak čas letí, a že už taky můžeš být tím svým životem epileptika unavený.
Když ses tehdy, před devíti lety, objevil u nás ve vsi, hladový, zmrzlý a sám, brala jsem to jako znamení osudu. Hned jsem věděla, že jsi pejsek, který patří k nám. A tys to věděl taky.
rubrika Psí život | 0 komentářů
Náš skorobráška Kulíšek byl už předevčírem nějak nemocný. Přestal chodit a jen ležel v pelíšku. Panička mu naměřila i teplotu, tak ho radši dovezla na kliniku pro zvířátka. Myslela si, že tam dostane nějaká antibiotika a bude to zase dobré.